Trek GR20: Přechod Korsiky (10 dní)

Grande Randoneé 20 (v překladu velká exkurze) je považován za jeden z netěžších, ale zároveň nejkrásnějších treků Evropy. GR20 vede napříč Korsikou přes vysoké hory, kolem hlubokých jezer, přes kaňony s vodopády i skrz borovicové lesy, a každý den přivádí své návštěvníky k němému úžasu.

GR20 oficiálně začíná ve vesnici Calenzana a končí ve vesnici Conca. Jedná se o vícedenní hike, který většina lidí zdolává za 10-16 dní. Celková vzdálenost představuje 180 km, převýšení směrem nahoru je zhruba 12 775 m a většinu trasy tvoří nemilosrdný kamenný terén. Na GR20 se nachází řada chat, kde je možné přespat a doplnit zásoby jídla a pitné vody.

Níže se dozvíte, jak naplánovat a zvládnout GR20 za 10 dní.

DOPRAVA – jak se dostat na začátek/konec GR20

Obecně veřejná doprava na Korsice je opravdu špatná. Autobusy kolikrát jezdí jen 2x denně, a na spoustu míst veřejná doprava nejezdí vůbec. (Proto jsme si po skončení GR20 půjčili na pár dní auto – rozhodně doporučuji auto s vysokým podvozkem, protože ke spoustě krásných pláží – pokud rádi objevujete – vede jen nezpevněná cesta.) Naopak na Korsice je velmi snadné a bezpečné stopování.

Pokud jdete GR20 ze severu na jih:

Severní část začíná ve vesnici Calenzana. Pokud na Korsiku letíte, nejbližší letiště je v Calvi, což je hezké větší přístavní město. Další dobrou variantou je letiště u města Bastia. Na sever také jezdí trajekty z pevniny, ať už z Itálie, Francie nebo Španělska. Z města Bastia jezdí do Calvi vlak a autobus, ale jen párkát za den. Z Calvi jezdí na začátek treku do Calenzany místní autobus (cesta trvá cca 20 minut), je ale vcelku jednoduché odtud sehnat taxi nebo stopovat.

Pokud jdete GR20 z jihu na sever:

Jižní část začíná ve vesnici Conca. Nejbližší letiště je Figari, případně pak Bastia nebo Ajaccio. Z hezkého přístavního města Porto Vecchio jezdí do Concy autobus, ale jen párkrát za den (cesta trvá cca 30 minut a stojí 8 Euro). Stejně tak je možné si vzít taxi (velmi drahé) nebo stopovat.

UBYTOVÁNÍ – jak je to se spaním na GR20

Ubytování na začátku/konci GR20

Vzhledem k výchozím bodů GR20 doporučuji na začátku/ na konci treku zvolit ubytování na severu ve vesnici Calenzana nebo ve městě Calvi, na jihu pak ve vesnici Conca nebo ve městě Porto Vecchio. Podívejte se na moje tipy na portálu booking.com:

Ubytování v Calenzana:

• budget: Mini Villa Studio Que du Bonheur
• střední třída: Appartement proche du départ du GR20
• komfort: A l’ombre du clocher
• zážitkové: Apparemment départ GR20
• luxusní: Au pied des oliviers

Ubytování v Calvi

• budget: Relais International de la Jeunesse
• střední třída: Il Tramonto
• komfort: Hotel Onda
• zážitkové: Hôtel Le Rocher
• luxusní: Maria Die

Ubytování v Conca

• střední třída: Hotel gite d’etape San Pasquale
• komfort: Chambres d’hôtes de la Villa les Rosiers
• luxusní: Casetta Conca
• luxusní: Casa Suvara

Ubytování v Porto Vecchio

• budget: Camping Arutoli
• střední třída: chez Béatrice
• komfort: Appartement Résidence Salin Bay
• komfort: Les Roches Blanches
• komfort: Résidence Hôtelière Alcyon
• luxusní: Hotel Moderne

Ubytování v průběhu treku GR20

Co se týče nocí na treku, tak to je trochu složitější. V Korsických horách na trase GR20 se nachází 3 typy ubytování:

1. oficiální kempy, tzv. REFUGE
2. bývalé ovčíny předělané na ubytování s restaurací, tzv. BERGERIE
3. v místech dostupných autem klasické ubytování, tzv. RELAIS a HOTEL*

* Hostely, hotely a ubytovny se nachází v: Calenzana, Vergio, Vizzavona, Relais San petru di Verde, Bavella, Conca

Většina hikerů spí v refuge a bergerie, které se navzájem doplňují, a každých cca 15 km se nachází jedno z těchto ubytování. Nabídka služeb i ceny jsou velmi podobné. V obou je možné rozdělat si vlastní stan, většina poskytuje stany k půjčení (již postavené i s karimatkou), a některé nabízí ubytování v chatách. Nejlevnější varianta je samozřejmě nést si svůj vlastní stan – výhody a nevýhody rozebírám v FAQ níže.

V oficiálních kempech je možné (a doporučené) stany a případně místo v chatě předem rezervovat zde: https://pnr-resa.corsica/

Vybavení refugií či bergeriií na GR20

Na GR20 nečekejte žádné útulné chatičky, jako mají na horách třeba v Rakousku. Většina z nich poskytuje jen základní služby: ubytování, záchod (splachovací, suchý, turecký nebo za keřem), sprcha (studená, teplá, vlažná, střídavý proud nebo vařící), pitná voda (ze ,,source“ neboli studánky nebo přímo z kohoutku), obchod (od pár nejnutnějších drobností až po široký výběr) a restaurace (ne všude je ale teplá kuchyně).

Ve většině kempů není signál (ten je ale možné chytnout na nejvyšších kopcích po cestě) a často není ani elektřina (když už je možnost nabíjet, tak je u zdroje zástup telefonů, občas je za poplatek cca 2 eura). Přesto nám ty chajdy ke konci nějak přirostly k srdci:)

Dle našeho subjektivního hodnocení (půjčení stanu + restaurace + vybavení – ať už jsme zde byli ubytovaní nebo jen obědvali) se mezi naše nejlepší ubytování na GR20 řadila Refuge de Carozzu, Bergerie Ballone, Refuge de Ciottulu di i Mori, Refuge de Manganu, Refuge de l’Onda, Refuge de Pietra Piana, Relais San petru di Verde, Refuge d’Usciolu a Bergerie I Croci. Mezi ta, která se nám příliš nebo vůbec nelíbila, patří: Refuge d’Ortu di u Piobbu, Refuge de Tighiettu, Bergerie de Vaccaghia a Refuge de Prati.

JÍDLO – kde na GR20 doplnit zásoby a pitnou vodu

Jídlo je možné na GR20 obstarat na chatách (refuge nebo bergerie), případně v obchodech v místech, kde se překračuje silnice. Ve většině případů prodává každé ubytování základní jídlo, jako chleba, sýr, sušenky, sušené ovoce, toaletní papír, vodu, pivo, případně těstoviny a omáčku, instatní jídla… Na pár místech je možné udělat větší nákup. Dobře vybavený obchod se nachází v:

• Calenzana
• Haut Asco
• Castel de Vergio
• Vizzavona
• Refuge d’Usciolu
• Bavella
• Conca

Většina kempů poskytuje určité zázemí pro vaření, ale kvalita se liší. Někde je pouze venkovní linka se závětřím, jinde jsou součástí linky i vařiče, případně nádobí. Na pár místech je pak k dispozici vnitřní vybavená kuchyně. Jako u nabíječek a sprch, tak i v kuchyni se v odpoledních hodinách začínají tvořit fronty. Doporučuji proto s vařením po příchodu neotálet, a mít aspoň vlastní zapalovač, hrnek, misku a příbor.

Kromě možnosti koupit si potraviny nebo uvařit vlastní jídlo většina chat nabízí teplou kuchyni i přes den (většinou od 11:00/12:00, vcelku limitovaná nabídka) a večerní menu. Většinou se jedná o 3-chodové jídlo, které je potřeba objednat do 17:00/18:00 po příchodu. Tato večeře stojí cca 30euro/os., servíruje se až pod nos a často je možné dostat i bezmasou verzi (pro vegany ale možnosti většinou nejsou). Ve většině případech menu vypadá takto:

• předkrm: korsický salám // humus // zeleninový salát // zeleninová polévka
• hlavní jídlo: těstoviny s račatovou omáčkou // čočka se salámem nebo s vajíčkem // gratinované brambory s masem
• dezert: jablečná přesnídávka // čoko. pěna // sýr

SEZNAM – co si zabalit na GR20

*možnost půjčení v refuge

FAQ

Jít GR20 ze severu na jih nebo opačně?

Většina lidí chodí ze severu na jih. Stejně tak jsme šli i my – z Calenzany do Concy. Níže uvádím mé důvody, proč doporučuji jít GR20 ze severu na jih:

Abych byla objektivní, tak uvádím i důvody, proč si někteří vybírají jít GR20 raději z jihu na sever:

Vzít si vlastní stan nebo si pronajímat v kempech?

Na GR20 si spousta lidí nese vlastní stan, o něco menší část si ho pronajímá. Osobně jsme si stan půjčovali – s tím, že já bych příště hodně zvažovala si vzít stan vlastní, zatímco Julien by si vždycky stan opět půjčil. Po dotázání těch, co vlastní stan měli, byly odpovědi zhruba 50/50 – zhruba polovina by si ho příště vzala zas, další polovina by si stan raději půjčila. Pro jistotu to tedy shrnu objektivními fakty:

GR20 s vlastním stanem – výhody a nevýhody:

Výhody a nevýhody půjčeného stanu jsou logicky opakem výše zmíněného.

Jít GR20 s trekovýma holema nebo bez?

Rozhodně doporučuju jít GR20 s trekovýma holema! Při chůzi nahoru i dolů pomáhají rozložit váhu těla a výrazně ulevují svalům i kloubům našich noh, ve složitém terénu slouží jako další dvě přídavné ,,nožky“ k balancování s těžkým batohem na zádech. Nejednou mě trekové hole zachránily před pádem a myslím, že to byly ony, kdo dovedly moje kolena bez většího poškození až do cíle. Hůlky měla převaha lidí a všichni si je pochvalovali, naopak většina z těch, kdo je neměli, by je příště přibalili taky (zdroj: neoficiální průzkum na hřebeni:).

Nicméně je pravda, že nejednou jsme měli hůlky složené v jedné ruce, párkrát dokonce v krosně, abychom se mohli rukama přidržovat. Většinu času jsme ale po GR20 frčeli s našima holema, až jsme si po skončení připadali bez hůlek neúplní.

Co je na GR20 tak náročné?

GR20 bývá označována za nejtěžší trek Evropy, nebo alespoň za nejtěžší GR. Přestože toto tvrzení beru s rezervou, protože přeci jen se jedná o dobře značenou trasu s ,,restaurací“ a ubytováním každých cca 15 kilometrů, tak pořád jde o extrémně náročnou trasu, kterou není radno podceňovat. Následující podle mě patří k nejtěžším překážkám při zdolávání GR20.

Na co si dát pozor na GR20

1. převýšení – téměř každá etapa zahrnuje dlouhý výstup, takže každé ráno se můžete těšit na rozvičku chůze 2-4 hodiny do kopce. Logicky se ale musíme někdy dostat taky dolů, což je část, na kterou hodně lidí zapomíná. A můžu potvrdit, že klesání je často mnohem náročnější a minimálně stejně časově náročné, jak chůze nahoru.
2. terén – za mě největší gamechanger! Osobně většinou zjišťuji délku trasy a převýšení, abych si udělala obrázek o časové náročnosti, ale kdo na GR20 nezohlední terén, může se hodně divit. Zejména severní část je z velké části o tom vytáhnout se silou vůle na nějaký kámen, za kterým čeká na zdolání další. Člověk potřebuje na takový pohyb více energie, musí mnohem více hledět pod nohy a kalkulovat, kam šlápne. Neustále jsme manipulovali s hůlkama a využívali ruce k přichycení ke skále nebo řetězu, na nejtěžších úsecích se tvořily fronty, a navíc s přibývající únavou na takovém terénu jsme byli svědky nejednoho zranění. Takže doporučuju nepodceňovat kamenitý terén, na kterém se často budete ptát ,,Tam se mám jako vážně vydrápat i s krosnou?“.
3. počasí – počasí se špatně plánuje, zejména když se jedná o vícedenní tůru. Na Korsice v horách ale platí pravidlo, na které se ,,naštěstí“ můžete vždycky spolehnout. V létě (zejm. od srpna do září) cca v 14:00-17:00 zahalí hory těžká mračna a hrozí bouřky, nebo minimálně pár kapek deště. Kvůli tomu jsme nemohli využít celou kapacitu dne, naopak jsme se snažili brzy odpoledne vždycky sejít k refuge. Protože být v bouřce na hřebeni opravdu nechcete – my jsme byli vyškolení hned první den, kdy jen kousek od nás udeřil blesk. Nicméně počasí se v horách opravdu mění každou chvíli, signál většinou není a náročný terén ve špatných podmínkách je pak právě to, co dělá z GR20 velkou výzvu.

Kdy je nejlepší doba jít GR20?

Letní sezóna v korsických horách trvá od června do října. Je ale potřeba si uvědomit, že se jedná o vysoké hory atakující 3000 m.n.m., které jsou v zimě zasypané sněhem. Proto je teplota i během léta po setmění velmi nízká a na okraji sezóny hrozí setkání se snížkem.

Níže uvádím měsíce, kdy je GR20 schůdná bez speciálního zimního vybavení, a jejich případné nevýhody:

• červen – zbytkový sníh
• červenec – maximum turistů, vedra
• srpen – bouřky, vedra
• září – bouřky, maximum turistů

No je na co se těšit… Ne ale tak samozřejmě výše uvedené je potřeba brát s rezervou a býti radši připraven, než-li překvapen.

Jaké jsou ceny na GR20?

Níže uvádím orientační ceny za rok 2022. Jedná se o průměr cen ze všech chat, obecně platilo, že v hůře dostupných místech zásobovaných helikoptérou byly ceny o něco vyšší, než např. ceny na jihu, kde se dalo dostat po silnici. Také nabídka jednotlivých obchodů a restaurací se lišila, někde toho bylo více, někde téměř nic.

Ubytování + ostatní	Jídlo	Nápoje + restaurace
vlastní stan: 8 € /os.	chleba: 4 €	káva: 2,5 €
půjčený stan: 11 € (+ 7 € /os.)	korsický sýr: 10 €	čaj: 2,5 €
lůžko v dormitory: 15 €	korsický salám: 10 €	cola: 3,5 €
nabíjení: zdarma // 2 €	špagety 500g: 3 €	malé pivo: 7 €
sprcha: zdarma	plechovka rajčat: 2 €	sklenička vína: 7 €
flastry: 10 €	instatní jídlo: 10 €	voda ze zdroje: zdarma
baterky: 10 €	sušenky Canistrelli: 5 €	3-chodová večeře: 19-23 €
lepidlo: 6 €	čoko tyčinka: 3,5 €	Snídaně: 8-12 €
toaletní papír: 1 €	cereální tyčinka: 1 €	Sendvič: 7 €
mapa: 10 €	oříšky: 3 €	Omeleta: 8-12 €

ITINERÁŘ – GR20 za 10 dní

1. den: Calenzana – Refuge d’Ortu di u Piobbu (11,3 km, ↑ 1500 m, ↓ 229 m)
2. den: Refuge d’Ortu di u Piobbu – Refuge de Carozzu – Haut Asco (12,2 km, ↑ 1660 m, ↓ 1783 m)
3. den: Haut Asco – Refuge de Tighiettu – Bergerie de Ballone (9,1 km, ↑ 1188 m, ↓ 1180 m)
4. Bergerie de Ballone – Refuge de Ciottulu di i Mori – Castel de Vergio – Bergerie de Vaccaghia – Refuge de Manganu* (29,1 km, ↑ 1570 m, ↓ 1402 m)
5. Refuge de Manganu – Refuge de Petra Piana (8,5 km, ↑ 854 m, ↓ 637 m)
6. Refuge de Petra Piana (alt.) – Refuge de l’Onda – Vizzavona (17,4 km, ↑ 1026 m, ↓ 1911 m)
7. Vizzavona – Refuge de Capannelle – Relais San petru di Verde (27 km, ↑ 1528 m, ↓ 1182 m)
8. Relais San petru di Verde – Refuge de Prati – Refuge d’Usciolu (15,6 km, ↑ 1345 m, ↓ 900 m)
9. Refuge d’Usciolu – Bergerie de Bassetta – Refuge de Matalza – Bergerie I Croci – Refuge d’Asinau (20,9 km, ↑ 979 m, ↓ 1189 m)
10. Refuge d’Asinau – Bavella** – Refuge di Paliri – Conca (24,8 km, ↑ 1200 m, ↓ 2467 m)

*Logisticky dává větší smysl zastavit v Bergerie de Vaccaghia, ale toto ubytování bylo jedno z nejhorších, co jsme na Korsice zažili. Doporučuji zdolat ještě další dva nenáročné kilometry přes údolí, a ubytovat se naopak v moc hezkém Refuge de Manganu.
**Pozor, v Bavelle není žádný refuge ani kemp, jen drahý hotel.

MAPA GR20 (vč. variant)

K navigaci jsme využívali offline mapy.cz a maps.me. Už u plánování jsme si všimli, že se všechny zdroje mírně rozcházejí, což se nám potvrdilo i s ostatními lidmi na treku. Proto berte každou aplikaci s rezervou, přestože by kilometry i převýšení měli z velké části odpovídat realitě.

GR20 den po dni

Den 1: Calenzana – Refuge d’Ortu di u Piobbu

První den začíná v malé vnitrozemské vesnici Calenzana, kam je možné se dopravit z Calvi (nebo jiné destinace) autobusem, taxi nebo stopem. Ve vesnici se nachází kemp a pár ho(s)telů, pro ty kdo přijedou už večer a chtějí začínat brzy ráno. Najdete tady taky obchod Spar, kde je možné se předzásobit.

Úzká stezka téměř okamžitě začíná stoupat a povede vytrvale nahoru až do cílové destinace. Na úvod se jde v úbočí hory a postupným stoupáním sledujeme vzdalující se civilizaci včetně pobřeží a města Calvi. Jakmile se stezka přehoupne do dalšího údolí, vstupuje se do lesa a začíná první nekonečný výstup.

V sedle většina lidí zastavuje a dopřává si občerstvení. Nové síly se hodí na následující část, kde se z lesa postupně dostáváme na skálu, kde poprvé musíme používat ruce a následně i řetězy. Poprvé se seznamujeme s pravou tváří GR20 a náš výstup se značně zpomaluje. V tuto chvíli se mimochodem snesla nízká oblačnost a po chvíli chůze v mraku udeřil blesk tak malý kousek od nás, že nás to vyškolilo na zbývajících devět dní.

Zbytek odpoledne jsme šli v hustém dešti a bohužel jsme neměli žádné výhledy. Z lesa jsme se za chvíli pořád v doprovodu bouřky, která už se ale naštěstí vzdalovala, dostali na hřeben. Odtud vede stezka relativně po rovině v úbočí. Začali jsem také dohánět ranní velké skupiny s průvodcema, a často jsme se za nimi museli vléct. Příchod do kempu pak byl v podobném módu – temný mrak nad námi, 300 lidí, fronta na studenou sprchu a na večeři nedobré menu. Mohli jsme jen doufat, že další dny budou lepší, což naštěstí taky byly:)

Vybavení Refuge d’Ortu di u Piobbu:

• velké množství stanů na půjčení (ale taky hodně lidí)
• suché záchody
• studená (ale ne ledová) sprcha s občas teplým proudem
• zdroj – studánka s pitnou vodou
• zázemí na vaření, ale minimum nádobí a žádné vařiče
• miniobchod s občerstvením
• možnost objednání 3-chodového menu (salám/humus, těstoviny, přesnídávka)
• venkovní posezení

Den 2: Refuge d’Ortu di u Piobbu – Refuge de Carozzu – Haut Asco

Druhý den jsme se odhodlali utéct davům, proto jsme začínali brzy ráno ještě za tmy. Rozhodli jsme se to pojistit i tím, že zdvojíme etapu (většina lidí totiž začíná GR20 v neděli, tak jako my, před námi teda mělo být relativně méně lidí). Minuli jsme source (studánku), kde jsme dočepovali zásoby, a pomalu jsme začali stoupat lesem. Stezka chvíli vedla po rovince, než se otevřel výhled do údolí s prvními zbarvenými vrcholky od vycházejících paprsků slunce, a my se pustili do sestupu.

Dole jsme překročili potok a chvíli si hledali cestu lesem, než jsme se dostali pod skálu s pár náročnějšími pasážemi. Od této chvíle jsme vytrvale stoupali do sedla, prakticky celé dopoledne, výhledy byly víceméně stejné, ale aspoň se šlo ve stínu. Po cca 2 hodinách stoupání se nahoře otevírá snad nejhezčí pohled na korsické hory. V žádném bodě už nebude takový výhled na ostré špičaté skaliska, které jsou v tomto bodě opravdu vysokánské a dramatické.

Jelikož nahoře foukal ledový vítr, brzy jsme pokračovali dál. Stezka se přehoupla do nového údolí a chvíli jsme šli opět po rovině v úbočí, než jsme prudce začali klesat. Mimochodem tato chůze po rovině zahrnovala řadu skalnatých překážek, takže naprosto žádné leháro. Stejně tak sestup do údolí k chatě Carozzu byl nepříjemně prduký a první velký vykřičník pro naše kolena.

Refuge de Carozzu – Haut Asco

Chata a kemp Carozzu je mnohem menší, než první refuge a jsou tady naprosto jiné vibes. Kdybychom věděli, jak se nám GR20 půjde, raději bychom příště zdvojili první dvě etapy a první noc strávili zde – ale člověk nikdy neví. V Carozzu je také možné si půjčit stany, je tady útulná restaurace a mini obchůdek, zdroj vody, zázemí na vaření, suché záchody a sprcha. Refuge Carozzu je možné dosáhnout jako jednodenní výlet, takže kdo chce z GR20 utéct, zde je první možnost.

Nicméně my jsme po rychlém obědě pokračovali dál za Carozzu. Hned kousek za chatou se překračuje rozhoupaný vysutý most nad průzračným potůčkem a stoupá se do rozlehlého kaňonu. Jak jsme stoupali výš a výš po skalách nad kaňon s potokem, trochu jsme litovali, že tady nemáme více času, jinak bysme dole hned skočili do jedné z mnoha tůněk s vodopády.

Tento nekonečný výstup jsme urychlili ve chvíli, kdy jsme se dostali mezi skály a opět se nad korsické hory snesla těžká mračna. Vylekaní bouřkou z předchozího dne jsme sotva mrkli na jezero Lac de Muvrella a pustili se do závěrečného výstupu. Následně jsme se přehoupli na druhou stranu kopce, kde se pro změnu zas vytrvale klesá až k Haut Asco. Začalo pršet, takže prudký sestup plný kluzkých kamenů jsme si ještě ztížili chůzí v ponču, naštěstí žádné hromy blesky se tentokrát nekonaly.

V určitou chvíli začíná jít dole vidět chata, ale nechte si zajít chuť – sestup trvá cca 2 hodiny. Závěr, kdy se jde jehličnatým lesem, se mi moc líbil a poprvé jsme zahlédli korsické borovicové velikány. Do Haut Asco jsme se celí vyšťavění dopotáceli asi v 16:00. Atmosféra tady byla ale už na první pohled tak tisíckrát lepší, než v prvním refuge.

Vybavení Haut Asco:

• stany na půjčení
• teplá sprcha
• splachovací záchody
• pitná voda
• zázemí na vaření včetně nádobí a vařičů
• obchod s jídlem a hygienou
• možnost objednání 3-chodového menu (polévka, těstoviny, sýr)
• vnitřní posezení
• autobusová zastávka do civilizace (Asco je lyžařské středisko, takže sem vede asfaltka)

Den 3: Haut Asco – Refuge de Tighiettu – Bergerie de Ballone

Třetí den šlo vyloženě o jedno – dostat se na nejvyšší vrchol GR20 (nebo až na samý vrchol Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky) a sejít to celé bez úhony zase dolů do nového údolí. Ráno jsme se vrhli se na příjemnou rovinatou lesní stezku. Na konci údolí jsme vystoupili z lesa a otevřel se nám pohled na první úsek stoupání.

Tuto etapu doporučuji začít opravdu brzo ráno, protože jsme tady potkali neskutečné zástupy denních turistů včetně celé základky i vojenského regimentu. Při výstupu k Monte Cinto se jde taky hodně přes skály a v těchto úsecích se tvoří fronty a není možné pomalejší články lehce předběhnout.

Po zhruba hodině cesty jsme se konečně vymanili z nejpočetnějšího davu a plní sil kvaltovali k závěrečnému výstupu, kde jde na drolících se kamenech opravdu do tuhého. V sedle jsme se ocitli zhruba po 3 hodinách nekonečného výstupu a celý propocení se zachumlali před studeným větrem a pojedli chleba se sýrem, oběd šampionů. V tomto bodě jsme taky potkali první část naší smečky, se kterou jsme zdrželi krok po celý zbytek GR20. Několikrát jsme v kopci svedli tichý vytrvalostní souboj, než nám došlo, že naše tempo je vyrovnané a jen tak lehce se jedni druhých nezbavíme:)

Monte Cinto

Nahoře v Pointe des Éboulis jsme velmi zvažovali pokoření Monte Cinto, které je od tohoto bodu už jen opravdový kousek (1,1 km a 177 m nahoru). Jedná se o zpáteční cestu, takže většina lidí nechává batohy na rozcestníku. Každopádně nad námi se zatáhla obloha, jak už to má odpolední Korsika ve zvyku, a poučení z prvního dne, kdy jsme byli málem elektrizováni, jsme vrcholu jen unaveně zamávali.

Sestup ze sedla začíná pozvolně a jde se po kamenitém hřebeni s krásnými výhledy. Dole jde vidět blankytné jezero Lac de Cinto a cesta se zdá být až příliš snadná, což se mění při vstupu do nového údolí. Následuje masakrální cik-cak sestup po svahu plném podjíždějících kamenů. Úplně dole se situace zlepšuje a stezka následuje azurový potůček s několika tůňkami a vodopády jak dělanými na okoupání.

Kdo zůstává v Refuge de Tighiettu, musí si udělat kousek odbočku a vystoupat nahoru k chatě. Zde se nachází malý obchod, zázemí na vaření, teplá sprcha, turecké záchody a samozřejmě stany na půjčení. Raději ale doporučuji pokračovat o kousek dál podél řeky k Bergerie de Ballone.

Vybavení Bergerie de Ballone:

• stany na půjčení
• teplá sprcha
• splachovací záchody
• pitná voda
• zázemí na vaření včetně nádobí a vařičů
• možnost objednání 3-chodového menu (jedno z nejlepších jídel na GR20)
• vnitřní posezení

Den 4: Bergerie de Ballone – Refuge de Ciottulu di i Mori – Castel de Vergio – Bergerie de Vaccaghia – Refuge de Manganu

Čtvrtý den doporučuju namazat pod kolenama, protože nás opět čekají dvě etapy a téměř 30 km. Bez této rady našich nových francouzských kamarádů by se naše šance na zdolání GR20 za pouhých 10 dní výrazně snížily. Proto doporučuji využít relativně nenáročného terénu těchto dvou etap a ,,utíkat“.

Z Ballone se jde ráno kus po rovině lesem, kde je snadné nahnat kilometry. Brzy se totiž jak jinak než začíná stoupat a přestože přelízaček přes kameny je výrazně méně, než den předchozí, i zde je několik výzev. Dole v údolí jsme mimochodem zahlédli muflona, takže mějte oči otevřené a nezapomeňte je občas odlepit od země:)

V sedle, kde si člověk myslí, že už pofrčí dolů, se pokračuje dál na kopec, ale opravdu už jen malý kousek. Za rohem se nachází útulný Refuge de Ciottulu di i Mori se stany na půjčení, zdrojem vody, miniobchůdkem, záchody, sprchou, výbornou omeletou a luxusním výhledem do údolí.

Dlouho se nezdržujeme a vydáváme se krásnou pěšinkou postupným sestupem naokolo do údolí. Naše srdce plesá z toho, jak snadno se nám v nenáročném terénu jde! Kratší, trochu nepříjemnější cik-cak sešup, a už jdeme v údolí podél potůčku. Na konci dlouhého údolí se nachází ideální místo na koupání s přírodním jezírkem a malým vodopádem. Emoji srdíčko.

Stezka dál příjemně klesá s výhledem na obrovitánské stromy lemující kaňon s burácejícím potokem. Následně se překračuje most, stezka míjí dva přístřešky s občerstvením, a zbytek se jde lesem relativně po rovině až ke Castel de Vergio.

Do Vergia, které se nachází u silnice a tvoří ideální místo k útěku pro ty, kdo už GR20 dál jít nechtějí, jsme dorazili v 11:00. Načež nám kyselý pán v restauraci oznámil, že vaří až od 12:00 a jinými slovy a posunky můžeme táhnout dál. Tak jsme táhli k obchodu vedle, který už patří k refuge a naštěstí i jinému majiteli, a pojedli jak jinak než chleba se sýrem, který nám už v tu chvíli začínal lézt krkem i ušima. Doplnili jsem vodu a vrhli se na další etapu.

Castel de Vergio – Refuge de Manganu

GR20 překračuje silnici a vstupuje do jehličnatého lesa. Výhledů příliš není, ale stezka je opravdu nenáročná. Později se pouštíme do stoupání, které nám sice dalo zabrat, ale ve srovnání s předchozími dny a kopci to byl takový piece of cake. Naneštěstí nás na hřebeni opět dohání ty odpolední zatracené korsické mraky a já běžím se staženými půlkami rychle za kopec. Skalnatý terén střídá travička, přibývají koňské bobky a tušíme, že poklad Korsiky už je za rohem.

Jezero Lac de Nino je jedním z nejznámějších bodů GR20 a jeho krása je dána jednak klidnou blankytnou hladinou, meandrující říčkou zásobující jezero, zelenými trsy trávy a divokými koni majestátně se pasoucími v celém údolí. Mrak se drží bezpečně za námi a zničehonic je všude plno turistů (k jezeru vede více stezek), takže celí vyklidnění sestupujeme dolů k jezeru a přecházíme po louce k druhému břehu. Doporučuji se tady natáhnout na jednom z balvanů a vychutnat toto speciální místo:)

Od jezera velmi pozvolna klesáme či jdeme po rovince příjemnou pěšinkou. U Bergerie de Vaccaghia děláme tu chybu, že se zde rozhodneme přečkat noc. Rodina ožralých korsičanů, kteří vedou tento mafiánský podnik, podle mě nadevše nesnáší turisty. Věty typu ,,Mám vám vysvětlit, jak to tu sakra chodí?!?“ (na batoh položený na lavičce) nebo ,,Vy vegetariáni jste tak otravní!“ (na objednanou vegetariánskou večeři, kam přimíchali tuňák) nebo ,,Všichni kdo si nezaplatili večeři okamžitě vypadněte od stolu!“ jsme naštěstí brali jako jedna velká skupina s humorem:D Co nám taky zbývá, když v horách svěřujeme své osudy do rukou těchto horalů. Mimochodem záchod zde není a nebude, musí se do křoví. I proto tedy doporučuji se ještě 2 km vybičovat a přejít přes údolí do krásného Refuge de Manganu.

Vybavení Refuge de Manganu:

• stany na půjčení
• miniobchod
• teplá sprcha
• suché záchody
• zdroj vody
• zázemí na vaření včetně nádobí a vařičů
• možnost objednání 3-chodového menu
• vnitřní a venkovní posezení

Den 5: Refuge de Manganu – Refuge de Petra Piana

Pátý den bereme jako oddechový a navíc si chceme vychutnat přírodu, která má být na této etapě obzvlášť krásná. Nový den nás navíc vítá přecházející bouřkou, takže jsme stejně jako všichni kolem nás z bezpečí stanu pozorovali každou chvíli se blýskající oblohu, než jsme konečně vyrazili extrémně pozdě (cca v 7:00) na cestu.

Pokud nocujete v Bergerie de Vaccaghia, první dva kilometry vás povedou jednouduchou stezkou přes údolí k Refuge de Manganu. Odtud je to pak hezká rozcvička 2-3 hodiny do průsmyku. Začátek stoupání je relativně příjemný, stezka ráno vede ve stínu a výstup je občas zmírněn paloučkem s podobnou scenérií, jak u Lac de Nino. Závěr je naopak hodně přísný a vede strmě nahoru kamenným svahem. Z mého výrazu jsem toho začínala mít právě tak akorát dost.

Jezera Lac de Capitello a Lac de Melo

Jakmile jsme dosáhli opravdu užoučkého průsmyku, otevřel se nám pohled do druhého údolí. Na jeho dně se nachází dva modré poklady – jezera Lac de Capitello a Lac de Melo. Dali jsme si tady pauzu a kochali se tímto bezkonkurenčním výhledem. Mimochodem ze spodu vedou k jezeru další stezky a pohled nahoru kudy má vést stezka, kde jsme v tu chvíli stáli, se zdá jako existenčně nereálná věc.

Jelikož odpolední mrak už si k nám opět razil cestu, rozhodli jsme se zvolna pokračovat. Stezka v úbočí skály nad jezery je sice nádherná, ale rozhodně ne snadná. V jednom úseku jsme si museli vystát menší frontu, protože se sestupuje po skále za pomocí řetězu cca 5 metrů dolů. Později odpoledne jsme sem zahlédli letět vrtulník.

Opět jsme změnili údolí a balancovali téměř na hřebeni mezi mrakem a modrou oblohou. V tomto úseku není žádné výrazné stoupání ani klesání, ale postup je pomalý kvůli členitému terénu. V následujícím údolí se nám otevřel pohled na další jezera – Grand a Petit Lac de Rinoso.

Po dobré hodině chůze opouštíme i toto údolí a stezka odbočuje doprava do hor, kde nás vítá hezký travnatý palouček. Poslední úsek cesty pak začíná postupně klesat, bohužel kvůli nízké oblačnosti toho v tuto chvíli už moc nevidíme. Závěrečný úsek je pak ve stylu volného pádu – nepříjemná stezka vede prudce dolů až do naštěstí moc příjemného Refuge de Petra Piana.

Vybavení Refuge de Petra Piana:

• stany na půjčení
• miniobchod
• teplá a studená sprcha
• turecké záchody
• zdroj vody
• zázemí na sušení prádla a vaření (bez vařičů a nádobí)
• možnost objednání 3-chodového menu + kaštanová pálenka
• venkovní posezení
• korsická hudba

Den 6: Refuge de Petra Piana (alt.) – Refuge de l’Onda – Vizzavona

Večer v refuge jsme strávili nad mapou a kaštanovou pálenkou s naší rozrůstající se partičkou a tvořili strategii na následující den. Rozhodli jsme se jít hřebenovku – variantu GR20. Dopadlo to tak, že někteří zapomněli odbočit a šli delší trasu údolím, která ale následovala potok a byla prý moc hezká. My jsme šli variantu a viděli jsme nádherný východ slunce a 360-stupňový výhled ze hřebenu téměř celou cestu. Pokud se tedy rozhodnete pro variantu, vydejte se cestou ke klasické GR20, ale držte se pořád po pravé straně ve svahu – namísto klesání se začíná mírným stoupáním.

Přestože by se to zdálo logické naopak, tak varianta je nejen kratší, ale má i menší převýšení směrem dolů, a ve výsledku by měla vyjít časově až o 2 hodiny kratšeji. Navíc se jde opravdu většinu času vysoko po hřebeni a výhledy jsou nádherné. V závěru se celkem dlouho klesá až k Refuge de l’Onda, ke kterému je to malá zachůzka. Přesto doporučuji sem sestoupit a dopřát si kafe a omeletu:)

Refuge de l’Onda – Vizzavona

Z l’Ondy, kde je mimochodem také možné půjčit si stan, je zde dobrá teplá kuchyně, zdroj vody, zázemí na vaření a sprchy a záchody, se dlouho stoupá až na Point de Muratello. Tentokrát jsem již opět následovali klasickou GR20 a samozřejmě v zádech nám šel těžký mrak, který naštěstí při dosažení vrcholu zůstal na správné straně údolí.

V dalším údolí, kterým naopak budeme klesat celou cestu dolů až do Vizzavony, je opět možné volit mezi variantou a hlavní stezkou. Tentokrát jsme pokračovali bez odboček a po sestoupení do údolí jsme následovali rozšiřující se potůček, který v kaňonu vytvořil desítky vodopádů a bazénků. V jednom z nich jsme odpoledne zastavili a dopřáli si tady soukromé koupání pod vodopádem. I díky této azurovo-křišťálové říčce patří den 6 k mým nejoblíbenějším na GR20! Kousek před Vizzavonou se také nachází známý vodopád Cascade des Anglais.

Zbytek cesty už je opravdu nenáročný – mírně se klesá podél řeky a přes les až do Vizzavony. Potkali jsme tady spoustu denních turistů a ve vesnici jsme si dopřáli pizzu. Tato malá zastávka v civilizaci nám opravdu bodla. Někteří zde nastoupili na vlak a ukončili severní etapu, noví se pak připojili na začátek jižní etapy GR20. Ve Vizzavoně je několik hostelů a kempy, takže je z čeho vybírat.

Vybavení kempu Vizzavona Gare (L’Alzarella):

• stany na půjčení
• obchod s jídlem i drogerií
• teplá sprcha
• splachovací záchody
• pitná voda
• zázemí na sušení a praní prádla
• venkovní posezení

Den 7: Vizzavona – Refuge de Capannelle – Relais San petru di Verde

Den 7 je z hlediska terénu a převýšení relativně snadný, ale díky téměř 30 km jsme měli nohy na konci dne zaražené hluboko v zadku. Ráno jsme nechali civilizaci za zády a vyrazili ještě za tmy po asfaltové cestě, která brzy odbočuje do lesa a pomalu stoupá na jednu z mála vyhlídek toho dne.

Následuje dlouhý úsek lesem v úbočí hory, kdy jsme občas byli schopní zahlédnou okolní krajinu, která se výrazně proměnila. Masivní vysoké hory severu nahrazují hory nižší a zalesněné kopce. Cesta hezky ubíhá bez příliš mnoho událostí. Přibývá lidí s menšími batohy v protisměru a já trénuji své Bonjour.

V Refuge d e’Capanelle, který se nachází na konci asfaltové silnice, protože se v podstatě jedná o zimní lyžařské středisko, zastavujeme. Dopřáváme si koláček (a záchod s toaletním papírem a mýdlem!), kupujeme chleba a sýr a doplňujeme vodu ze zdroje.

Refuge de Capannelle – Relais San petru di Verde

Odpolední cesta pokračuju v podobném duchu i tempu. Jde se lesem s občasnými výhledy, které gradují s příchodem na rozlehlou pastvinu. Zde nás překvapila rozléhající se korsická hudba, vůně grilu a následně pod stromem čtyři chlapíci z Bergerie de Gialgone uprostřed divočiny opékající prase a nabízející pivo.

Zbytek cesty uběhl za mírného svažování lesní cestou až k Relais San Petru di Verde bez přílišné námahy. Toto ubytování s kempem se nachází vedle silnice, takže zde byli i denní návštěvníci, ale moc se nám líbila zdejší atmosféra.

Vybavení kempu Relais San Petru di Verde:

• stany na půjčení
• miniobchod
• teplá sprcha
• suché záchody
• pitná voda
• venkovní i vnitřní posezení (s krbem!)
• možnost objednání 3-chodového menu (nejlepší jídlo z celé GR20)

Den 8: Relais San petru di Verde – Refuge de Prati – Refuge d’Usciolu

Den 8 začíná zhurta výšlapem lesní cestou. Nadechli jsme se až na krásné planině s novými výhledy, jen abysme se po chvíli mohli pustit do ještě horšího výstupu. Pořád se ale nejednalo o tak hrozné převýšení, když to srovnám s některými výstupy na severu. Následuje moc hezká část po hřebeni, která se brzy stáčí k Refuge de Prati. Přestože se tato chata nachází na moc hezkém místě, samotný kemp už tak super není – jsou tu studené sprchy, žalostný výběr jídla a málo stanů k půjčení.

Pokračujeme dál a cesta začala opět mírně stoupat. Zbytek dne jdeme na střídačku nahoru a dolů, což je kolikrát více únavné, než kdybychom se jen půl dne škrábali nahoru, jak tomu často bývalo na severu. Z vrcholů jsou ale hezké výhledy na všechny strany a jde poznat, že jsme na jihu, protože okolní kopce jsou menší a na východě už vidíme opět moře. Velká část cesty se také opět odehrává v lese. Závěrečný sestup k Refuge d’Usciolu je prudký, ale rychlý.

Vybavení kempu Refuge d’Usciolu:

• stany na půjčení
• obchod
• studená sprcha
• suché záchody
• zdroj vody
• venkovní i vnitřní posezení (s krbem!)
• zázemí na vaření (včetně plynu a nádobí)
• možnost objednání 1-chodového menu
• korsická hudba (není nic lepšího, než když uprostřed hor sestupujete v mlze a v dáli sílí místní folk:)

Den 9: Refuge d’Usciolu – Bergerie de Bassetta – Refuge de Matalza – Bergerie I Croci – Refuge d’Asinau

Předposlední den jsme vyrazili spolu s východem slunce a hned nám to zlepšilo ráno, které jinak bylo poznamenané hromadící se únavou z předešlých výkonů i rýmečkou. Začátek první etapy připomíná krajinu z předchozího dne, nicméně hřebenové cesty postupně nahrazuje lesní pěšina. Vytrvale se klesá do údolí s několika rozkošnýma paloučkama, dokonce se jde chvíli v údolí s potokem, které nápadně připomíná hobitín. Postupně se prochází kolem Bergerie de Basseta a Refuge de Matalza zasazených dole v údolí s prvními známkami civilizace.

Došli jsme na jeden zátah až do Bergerie I Croci, protože ve většině chat začínají vařit až od 11-12:00, a naše brzké starty a rychlá chůze s časem oběda úplně neštimovaly. Musím uznat, že Croci rozhodně měla svůj šarm. Co ale nepochopím, že vám dají vybrat z velké a malé omelety, přičemž první se připravuje z dvanácti vajec a druhá z dvaceti. Mysleli jsme, že si z nás dělají prču, ale když mi přinesli omeletový koláč, veškerá legrace pominula. Ještěže jsme si po cestě už našli tolik známých, protože teď jsem se s radostí podělila s ostatními, kteří po chvíli dorazili. V Croci asi nikdy neslyšeli o cholesterolu.

Bergerie I Croci – Refuge d’Asinau

Otupení gigantickou omeletou a lasagněmi pokračujeme v cestě, která naneštěstí začíná mírně stoupat. Mírné stoupání přechází do pořádného výšlapu, naštěstí na okolní krajinu je radost pohledět – zvlněné kopečky kam až oko dohlédne. Nahoře si dáváme pauzu a díváme se dolů na Refuge d’Asinau, kam opět budeme klesat volným pádem. Pravděpodobně nejstrmější sestup celé GR20 nás nečekaně dohnal přímo tady (485 m dolů na 1,6 km).

Naštěstí závěrečný refuge našeho putování v korsických horách nás vítá s otevřenou náručí, tesklivá korsická hudba vyhrává na celé kolo, vychlazené kaštanové pivo Pietra se před nás staví na stůl a postupně přicházejí všichni naši GR kamarádi. Poslední noc GR20 může začít.

Vybavení kempu Refuge d’Asinau:

• stany na půjčení
• miniobchod
• studená sprcha
• suché záchody
• zdroj vody
• venkovní i vnitřní posezení
• zázemí na vaření (včetně plynu a nádobí)
• možnost objednání 3-chodového menu
• korsická hudba

Den 10: Refuge d’Asinau – Bavella – Refuge di Paliri – Conca

Poslední noc byla dost hrozná – místní psi za svitu měsíce bránili kemp před neviditelným nepřítelem. Navíc jsme měli na ráno na 5:30 domluvený start s našimi GR přáteli, kteří na nás jen ospale houkli, že zaspali.

Vyrazili jsme tedy ve tmě za nepříjemného vrčení psů spících na stezce po nočním rejdu do doliny vstříc posledním dvoum etapám. Náhoda tomu ale chtěla, a téměř na minutu přesně se nám oboum vybily čelovky! (Ano, jisté náznaky už tam byly, a radím vám, noste si nahrádní baterky.) Naštěstí jsme si den předtím koupili francouzský sýr, který teď měl Julien nedojedený v batohu. V kombinaci s tričkem s 10-denním odérem jsem ve tmě přesně věděla, kam ho mám následovat. Ale zpátky ke stezce…

Než jsme sestoupili dolů k řece a vešli na lesní stezku, už se téměř rozednívalo. Po pár kilometrech chůze jsme odbočili vlevo na variantu GR20, která vede přes pověstnou Bavellu. Výstup nahoru nebyl zdaleka tak hrozný, jak všichni průvodci strašili. Zato sestup nás dorazil – museli jsme zdolat nejdelší řetěz na celé GR20, iks kamenných překážek a nekonečně strmý kopec dolů. Každopádně zdejší krajina nám vzala dech, Bavella je opravdová kráska a tuto variantu bych doporučila všema deseti. Nehledně na to, že je časově i na kilometry kratší, než hlavní trasa GR20.

Bavella – Refuge di Paliri – Conca

V Bavelle se nachází několik hotelů, pár restuarací, obchod a velké parkoviště pro denní návštěvníky skal se špičatým hřbetem typických pro Bavellu. Chvíli jsme bloudili po silnici a hledali napojení na GR20, než jsme narazili na další kamarády, kteří taky bloudili, tak jsme bloudili spolu… Než nás jeden dobrý muž nasměroval na chvíli ještě zpět mimo civilizaci.

Na cestě k poslednímu refuge, který má mimochodem pověst party refuge kvůli tomu, že se nachází už jen pár kilometrů od cíle a všichni zde poslední noc bujaře oslavují, jsme si střihli pár kopců nahoru a pár dolů. Vesměs se ale jednalo o příjemnou procházku lesem. Potkávali jsme nějaké denní turisty a všichni jsme se zpětně shodli, že jsme je chtěli obejmout, jak moc hezky voněli (oni si asi říkali pravý opak o nás).

Refuge di Paliri nás překvapil svou hezkou polohou v borovicovém lese, dobrým zázemím a gigantickou náloží těstovin. Energii jsme ostatně potřebovali na nekonečný sestup do Concy (pořád ale lepší, než pro ty, kteří právě začínali svůj pochod na GR20 v opačném směru). Poslední etapa nás také překvapila krásnými výhledy na moře, skály a borovicové lesy. A samozřejmě by to nebyly korsické hory, kdyby nás nevyprovodily odpoledním hrozivým bouřkovým mrakem. Mimochodem ještě jsem si stihla sedřít holeň, když se pode mnou podlomila větev stromu, který ležel přes stezku. Rada na závěr – nepolevujte soustředení, byť jste sebeunavenější.

ZÁVĚR – stojí GR20 za to štramaření?

Příchod do magické Concy jsme oslavili fotkou u cedule, která se nachází v centru vesnice u zastávky. Většina našich přátel už tady čekala na autobus, který jezdí cca čtyřikrát denně. Stihli jsme si dát ještě kaštanové pivo, poplácat se navzájem po rameni a domluvit se na pizzu další den v Porto Vecchcio, kde se nás sešlo téměř 20! Samí skvělí lidé. Místní pes taky stihl zvednout nohu u Julienova batohu, a dokončit tak desetidenní dílo zkázy – v hotelu nás vítali s kolíkem na nose a vůbec se jim nedivím.

Zpětně hodnotím GR20 jako nezapomenutelný zážitek, obrovsksou výzvu a něco mnohem víc, než multidenní trek. Putování divokou krajinou s vysokými horami, modrýmu jezery a údolími s vodopády je nádhera sama o sobě. Všechny ty dny bez signálu, chladné večery pod hvězdami se skvělými lidmi, korsická hudba vyřvávající vysoko v horách, těstoviny s červenou omáčkou po stopadesáté, i všechny škobrnutí a znovu se postavení na nohy… To jsou ty nejvzácnějíší momenty našich dnů. Až se v kopci budete celí zpocení ptát ,,Stojí to vůbec za to?“, tak vám můžu říct, že rozhodně ano.

Máte rádi chození po horách? Tak čtěte dál…